Letmo o poezii

24. listopadu 2016 v 20:03 | Lee |  Po vlastních stopách
Četla jsem dnes Prométheova játra.


Teď chci nalézt svoji poetiku. Chci také vynalézat. K tomu je třeba odhodit všechno cizí, prosít vše přejaté, opustit vše nepůvodní. Je to těžké, protože jazyk je jen jeden, ale užívají ho všichni. Co původního mohu přinést? Až se vzdám všeho, co jsem přijala, zbyde něco? Možná na mně není nic původního. Ale tomu se mi také těžko věří. Vždyť tuším poezii skoro ve všem. I ve věcech, natožpak v lidech. Je něco v poezie v kalkulačce, více ve větru, více v člověku, nějaká snad i ve mně. Jenže to nestačí. Snad je ve mně poezie, ale třeba nemám ústa, abych ji vyslovila. Třeba je ve všem kolem mě poezie a já nemám slova, abych ji vystihla. Snad spíše než slova slouží mě, sloužím v poezii já slovům. Ale třeba si mnou slova nechtějí posloužit. Kdo jsem já, abych se ptala, proč mi není dáno vyslovit poezii.
Neumím popravdě vyslovit ani to, kdo jsem.
Jak tedy ospravedlnit toto letmo? Asi jsem prostě přišla pozdravit přítele a trochu se vykecat. Díky kamaráde, že posloucháš i tyhle směšné výplody.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama