Deum semper laudare

12. února 2016 v 21:47 | Lee |  Po vlastních stopách
I když psáno do školy, patří to sem. Je to o mně mnohem víc, než bych čekala.


Dveře zapadly. Drží pevně, tak jako kamenné sloupy, jako by se ani nikdy nepohnuly. Po staletí neměnné. Jen svatokrádežník by jimi mohl cloumat. Kroky se odrážejí od kamene. A nejen ony, celá já se otloukám o stěny chrámu a s každým úderem, s každým ostnem bolesti (jiným než apoštolovým a přece jaksi stejným) se cítím šťastnější. Takto mluví kámen. Nemůže jinak, kámen nedokáže laskat ani objímat, kámen je tvrdý. Drtí. Kdyby nedrtil, nebyl by to už kámen. Nebo ty bys nebyl člověkem. Zdrcena klečím na podlaze. Nikdo tu není, nikdo, koho by lekala má slabost. Jen já. Jen mě.

Radost střídá úlek. Vždycky tomu tak je. Pro člověka, pána svého světa, je těžké být červem. A kamenné klenba, která stále hrozí, že tě pohltí, zavalí, smete, tě úděsem tluče po hlavě. Dýcháš, dýchám ten úděs, polykám jej. A zas jej vydechuji, protože není víc než prach. Snad je to prach. Osten bázně zůstává, není bez ní vznešenosti.

Hlava mi klesá, až sklouzne k obrazu. Mučednice na mě shlíží. Kdybych snad zatoužila po jejích ranách, teprve by mě osten bodnutím strhl z oltáře pýchy a dal mi znovu vypít veškerou mou slabost. Můj strach a mou zbabělost. Do prachu, člověče, skloň svou hlavu! A modli se.

Chrám tiše mluví. Tak jako Hospodin v šelestu větru. Jeho poslední slova nikdy nehřmí. Chrám mluví a dýchá a lavice chřestí jako kosti hříšníků. Jako kostry v údolí Ezechielově. A já klečím, ne, ležím, tvář zabořenou v kámen. Ne víc než to dřevo. A přece přece nekonečně víc.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama